Bílá koule vlétla do mého života ze dne na den a zastihla mě zcela nepřipravenu. Ač to bylo moje spontánní rozhodnutí spojit svůj život s jedním plyšovým bílým miminkem, až ve chvíli, kdy si uzurpovalo moji pozornost, jsem si uvědomila, co starost o živého zvířecího tvora obnáší. Ne, že bych to dříve nevěděla, není to moje první štěně ani první...
Každé Vánoce se mi připomene několik okamžiků z mého mládí. Film Tři oříšky pro Popelku; nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem ho viděla v kině, psal se rok 1973. Nevím, co to bylo za roční období, ale vím, že tenkrát s námi do kina šel můj tatínek. Nejenže nikdy více s námi nešel... nejenže byl dalek něčeho takového jako je...
O letošních prázdninách jsem strávila i několik dní s mými vnuky, a protože bylo potřeba je zabavit, tak jsme navštívili krom jiného i dvě muzea venkova. Jedno bylo Hamousův statek ve Zbečně a druhé muzeum motorek v Pavlíkově, kde mají i sbírku nářadí a nástrojů z doby, kdy je ještě používaly moje babičky a dědeček. Po pravdě zabavená jsem byl...
Myšlení lidí se zase přestalo nosit. Nebo lépe, myšlení lidí se přestalo líbit, Facebooku, elitám, politikům, novinářům a dalším a dalším. Lidi moc myslí, a to je špatně. Nebo je to nebezpečné jako za Husa, jako za komunisty, jako za demokracie? Opravdu, vážně?
Na jaře jsem předpovídala, že příchod viru s sebou přinese krizi, a nejen krizi politickou, ekonomickou, ale i krizi ve vztazích a krizi v životě obecně. Domnívala jsem se, že přinese i mnoho dobrého jak pro přírodu, tak pro lidi. Vždy totiž jen záleží na úhlu pohledu. Dnes však mám pocit, že přinesl víc špatného než dobrého. Možná je to...
Koukala jsem se na film, kde hluchá dívka vysvětlovala, že nemá telefon, protože je hluchá, napadlo mě, proč nepíše zprávy, esemesky.. ? Je to zvláštní, že dnes už ani neumím uvažovat o tom, že by telefon neuměl psát zprávy, a přitom to není tak dávno, co telefon byl jen k volání, k hlasovému volání. Koho napadlo vybavit telefon písmenkovými...
Znám pár lidí, kteří se bojí motýlů anebo je nemají rádi, ale většinu lidí motýl svou krásou a křehkostí udivuje. Stejně tak mě. Mám plný mobil fotek motýlů. Vydržím stát tiše a čekat na správnou chvíli, abych motýla zachytila v jeho kráse. Našlapuji na špičky a blížím se jako kočka ke květu, kde sedí, aby neuletěl a já ho mohla...
Tak si tak sedím u kamen a koukám oknem na déšť, co se valí z nebe a co se pod jeho tíhou ohýbají větve. A tak jak tu sedím, přemýšlím, o čem chudáci novináři budou psát, když jim ta spousta vody vzala jejich oblíbené téma; sucho.
Za celých pět a padesát let své existence jsem muže nepochopila, a obávám se, že ani nikdy nepochopím. Nevím, jak myslí a jak fungují. Ale za pět a padesát let své existence vím, jak fungujeme my, my ženy. Co my ženy potřebujeme od mužů, co potřebujeme od vztahu, a co chceme od vztahu, od manželství, od partnerství.
Navečer, sotva se slunce přehoupne přes vrchol kopce, do vzduchu vstoupí vlhkost, údolím se nese medová vůně kvetoucích trnek. Ta vůně je tak omamná a hladí a vábí, jen nejde sdílet, nahrát, přenést, ta se musí prožít. Jenže trnky kvetou tak krátce a tenhle zázrak opojné vůně je jen na okamžik. Kolik takových okamžiků za rok přijde? A kolik...