Život je riziko

Nějak tomu všemu přestávám rozumět. Dříve jsem si myslela, že slovo pandemie znamená, že se v populaci objeví virus, který lidi klátí jak zralé hrušky jednoho po druhém. Pandemie pro mě byl znak situace, kdy vir nebo nemoc chytne minimálně každý druhý a minimálně každý třetí umře. A teď přišel virus, který se šíří zatím "nekontrolovatelně", tedy někdo si myslí, že něco takového jako je virus dokáže kontrolovat, ovládat nebo dokonce zastavit, a říkáme tomu pandemie, přestože nemá znaky pandemie.

Nechci situaci nijak zlehčovat, ale 3000 nakažených lidí v naší zemi to přeci není pandemie. Možná bude za týden 10000 nakažených lidí, ale to pořád není pandemie. Pandemie je, když je několik milionů nakažených lidí, nebo ne? A počty mrtvých? Ročně na našich silnicích umřou stovky lidí, dokonce v roce 2007 umřelo na našich silnicích při nehodách přes tisíc lidí. Proč nám vláda nezakáže jezdit auty? Proč neomezí úmrtnost na silnicích? Ročně se boreliózou nakazí 4000 lidí. Začneme chodit do přírody ve skafandru? Nebo budeme mít od jara do podzimu karanténu? Chřipkou ročně onemocní tisíce lidí a stovky umře a děláme opatření jako nyní? Neděláme? Proč? A proč ne kvůli borelióze? Proč ne kvůli nehodám na silnicích? Proč ne kvůli AIDS?

Nemoci, smrt to patří neoddělitelně k životu, stejně jako narození, dospívání a stárnutí. Je to přirozené, že lidi umírají. Dnešní medicína může za to, že máme velké procento starých lidí, jenže hodně těchhle starých lidí je odložená v domovech důchodců nebo v léčebnách dlouhodobě nemocných a jen čekají na smrt. My, co si nepřipouštíme, že je člověk smrtelný, jsme je tam odložili. Odložili jsme je tam, protože se o ně nechceme starat. Protože vlastně ani nechceme vidět, že jsou staří, nemocní a že umírají, nebo čekají na smrt. Nechceme si připustit, že jejich věk nebo fyzický stav, už není k žití, a tak je zavřeme do těchto zařízení, a děláme, jako že to tak není, že ten problém neexistuje. A stejně se chováme i teď. Lidé jsou smrtelní! Tak už to konečně pochopme! 

Možná si říkáte, že bych mluvila jinak, kdybych byla sama nemocná. Možná si říkáte, že bych mluvila jinak, kdyby někdo z mých blízkých byl nemocen. Určitě by mi to nebylo jedno, ale nic bych tím nezměnila. Pořád je smrt součástí života. Jsme smrtelní. Moje babička ve svém životě potkala smrt v mnoha podobách; její tatínek zemřel na frontě za první světové války. Po válce, té druhé, přišla díky zápalu plic o dceru, nebyl jí ještě ani rok. V padesátých letech díky kolektivizaci přišla o svého muže. Zemřel na následky věznění. Její maminka zemřela stářím, když mi byly tři roky. Smrt byla součástí jejího života, a přesto nikdy nepřestala žít. Nikdy nepřestala být nejlaskavější bytostí na tomhle světě. Její smrt mě zasáhla, to nepopírám, a stále mi v životě chybí, ale tak přirozeně jako tady byla, tady už není. Život začíná a končí. Nejsme tu nafurt.

Zastavili jsme život v této zemi proto, že jsme najednou zjistili, že člověk je tvor smrtelný? Nikdo z nás neví dne ani hodiny, nikdo z nás neví, co ho zítra potká; třeba spadne do kanálu, nebo ho porazí tramvaj, dostane infarkt, nebo chytne vir. A buď se z všech těch událostí vyléčí nebo nevyléčí. Smrt je jediná jistota v životě. Jednou přijde. Kdy? To nikdo neví. Ale přijde. Přestaneme se milovat, protože můžeme chytit pohlavní chorobu a můžeme na ni umřít? Nepřestaneme. Přestaneme jezdit auty, protože můžeme při nehodě zemřít? Nepřestaneme. Přestaneme chodit do přírody, protože můžeme chytit klíště a dostat boreliózu nebo klíšťovou encefalitidu? Nepřestaneme. Přestaneme lézt po žebřících, protože bychom mohli spadnout a zabít se? Nepřestaneme. Zavřeme se na podzim do sklepa, abychom náhodou nechytli chřipku, a vylezeme až v létě? Ne. Nic z toho neuděláme. Život je prostě riziko. Jeden můj kolega, risk manager, říká, už ráno vstát z postele je riziko. Tak proč jsme si najednou nadělali do kalhot, že tu máme riziko nakažení se virem?

Strach je to nejhorší, co může být. A my jsme kvůli strachu, že zemřou lidé, úplně zastavili život v zemi. Kvůli strachu jsme srazili na kolena ekonomiku. A nejhorší na tom je, že v tom vláda stále pokračuje. Život je prostě riziko, ale je to život. Lidé potřebují žít. Potřebují se scházet. Potřebují pracovat. Potřebují být v přírodě. Měli bychom se víc bát toho, že lidi přestanou žít, že přestanou pracovat, že se přestanou scházet, že ztratí kontakt s bytím, s přirozeností své existence. Měli bychom se víc bát ne viru, který nakonec buď lékaři porazí, nebo najdou proti němu obranu, ale toho, že lidi přestanou žít. Začnou přežívat. A tato situace, pokud bude pokračovat, k tomu směřuje. Zavřete zvíře, které je zvyklé na svobodu, do klece a uvidíte, co se stane. Přestane žít. Stane se z něj agresivní nebezpečný tvor, nebo se sám sebe začne poškozovat. Zavřete lidi do bytů a čekejte, co se stane. Nic dobrého. A co se stane s ekonomikou téhle země? Tak to už vůbec nechci předjímat. Vytahovali jsme se, jak máme nízkou nezaměstnanost? Jo jo, kdeže loňské sněhy jsou. Holedbali jsme se rychlým růstem HDP? Budeme rádi, když se k číslům před březnem vrátíme za dva roky ne-li dýl. Slovo chudoba se skoro ze slovníku vytratilo. Bohužel teď se k nám vrátí jako bumerang. Máme našlápnuto na velký problém, který se bude týkat každého z nás a celé naší země. A já stále nechápu proč... ?

Život je prostě riziko a s tím rizikem ho žijeme. Tak nás nechte žít a pracovat!