Všichni jsou tu starý!

Když včera večer z úst šestileté Verunky zazněla věta: Všichni jsou tu starý!, netušila jsem jak výstižná a pravdivá je. Šestiletá sousedka mojí maminky neměla v ten okamžik zdání, jak trefně pojmenovala vývoj sobotního večera a vlastně celé soboty. Sobota se  i bez její trefné poznámky nesla v duchu připomenutí si pomíjivosti času.

Byl už večer, když jsem přijela k mamince a procházely jsme se spolu po její mini zahrádce a sousedova šestiletá holčička projevila zájem se se mnou přes plot seznámit. Doufala, že sousedku navštívil někdo ucházejícího věku. Jaké bylo její smutné překvapení, když zjistila, že jsem také už babička. A v ten okamžik se srdceryvným povzdechem pronesla památnou větu toho dne: "Všichni jsou tu starý!"

V tu chvíli nás to pobavilo, protože jsme netušily, jak hlubokou má tohle malé dítě pravdu. S maminkou jsme večer zamířily na open air operu Libuše s Evou Urbanovou v hlavní roli. Eva Urbanová je operní pěvkyně nesporných kvalit, a její podání bylo nezapomenutelné, Slovenští bratři mají pro její výkon slovo zimomravky a já je měla celý večer, ale přesto jaksi věku Libuše už odrostla. A to nemluvím o představiteli Přemysla Oráče... tak o toho jsem měla opravdu obavy. Bylo by záhodno, aby vydržel do konce celého představení, jsem si pomyslela. Pěvecké výkony teď pominu, a bez urážky, Libuše i Přemysl byli už poněkud obstarožní, a Přemysl docela uondán tím celoživotním oráním, vypadal hodně, ale hodně unaveně. Všichni jsou tu starý, chtělo by se podotknout.

Nejezdím do svého rodného města často a o to méně mám možnost potkat nebo vidět lidi, které jsem kdysi před lety vídala denně. Jaké je pak překvapení, když zahlédnete dceru kamarádky a začnete se dohadovat o jejím věku, a pak jen smutně musíte konstatovat, že dceři kamarádky opravdu už musí být více jak čtyřicet, když jí byl rok ve vašich osmnácti. Mezi diváky i zahlédnete půvabnou tvář blondýnky, která bývala ještě nerozvitým poupětem, když jste ji viděla naposledy, a dnes je zralou ženou. Vaše duše je duší dítěte, dívky, co sotva vyšla školu, a najednou zjistíte, že lidi kolem vás zestárli. Jenom ostatní lidi? Vy ne? Dost zvláštní? Čas každému měří stejně.

A pak o přestávce vás mezi diváky upoutá známá tvář. Víc jak třicet let jste nehleděli do té tváře a najednou přesně víte, kdo to je. Občas čas jen něco přidá, ale nezmění. Spolužačka z vysoké školy, co s vámi bydlela 4 roky na koleji. Vy hledíte do známé tváře a ona tu vaši nepozná. Ale pak se debata rozproudí. Naposledy jste se po státnici rozcházely jako dvě dívky a dnes už mámy s dospělými dětmi hovoříte o strastích života. Kam všechen ten čas zmizel?

Cestou z opery vám maminka vypráví o oslavě její devadesátileté tety a o bratrancích, co je jako miminka vozila v kočárku. Vozívala je, když ona sama byla ještě dítě, a teď už jsou její bratranci taky v důchodu. A pak se nemůžete dohodnout, zda děti na oslavě byly devadesátileté tety prapravnoučata nebo jen pravnoučata. A vy máte stále v duši to dvacetileté dítě a bratranci maminky, co byli statní mladí mužové, když jste je začala vnímat, jsou už důchodci. A spolužačka má dospělé děti, a vy máte už vnoučata a ani Eva Urbanová nemládne a dívky v rozpuku už jsou dávno matkami a zralými ženami a ti, co byli tenkrát staří jsou už teď skutečně staří, pokud ještě jsou.

Ten obličej, co vídáte ráno v zrcadle při ranní hygieně už dávno není, co býval. To tělo, co se občas nemůže narovnat, už není tělo mladé pružné dívky. Duše si jen víc pamatuje, hodně prožila, ale pořád je to jedna duše, ta nezestárla. Jen ta schránka, co vás nosí po světě začíná být viditelněji opotřebovaná. Věk je jen číslo, ale to číslo vám nesmažou. Čas nikdo nezastaví a život lidský je krátký a dříve nebo později nastane chvíle, kdy jen prohlásíte: všichni jsou tu starý, včetně mě.