Uvařená žába 

Moje kniha "Buď změníš svůj život nebo život změní tebe" právě vyšla a já už píšu kapitoly další knihy, která se bude jmenovat "Život tě změní". 

A tohle je jedna z nich.

Někde jsem četla, že když žábu hodíte do vroucí vody vyskočí, ale když ji dáte do studené vody a pomalu zahříváte, že si nevšimne toho, že se začíná vařit až se uvaří. A s námi lidmi je to podobné, ne-li stejné. Kdyby nás zavřeli do klece, tak se budeme vzpouzet a vztekat a budeme chtít ven, ale když tu klec kolem nás pomalu staví, kousek po kousku, a pak zamykají jeden zámek za druhým, tak si nevšímáme, že nás zavírají a víc a víc omezují. Pomalu si zvykáme až už nemůžeme vůbec existovat, vůbec dýchat, až už je z nás jen zvířátko v kleci. 

Podobné je to s citronem. Dnešní zaměstnavatelé, a jejich většina, se k zaměstnancům chová jako k citronu. Vymačkat a odhodit. Jenže pokud by se na nás vrhli a zmáčkli hned a najednou, asi bychom se bránili, ale každý takový zaměstnavatel ví, že musí mačkat pomalu, postupně, a přidávat na intenzitě, až už není buď z čeho brát, nebo kde brát, anebo, což není nic v dnešní době neobvyklého, už citron není, člověk umře z přepracování, nebo skončí v psychiatrické léčebně, nebo ho potká jiné neštěstí, které má původ v tom, jak s ním bylo zacházeno a jak si to nechal líbit. 

A jak se takový citron projevuje? Nakládají na nás stále více úkolů, stále více odpovědnosti, sedíme na několika židlích, pracujeme víc jak dvanáct hodin denně a nemáme nic jiného jen pracovní život, už se ani domů nechodíme vyspat, protože spánek nepřichází. A stále si přitom sami sebe poplácáváme po ramenou, jak makáme, jak jsme potřební, jak to bez nás nejde. A pak ze dne na den, máme padáka. Z citronu už nejde ani kapka, je nepotřebný, musí být nahrazen jiným citronem. Pokud jsme se v lepším případě tohoto okamžiku dožili ještě v relativním zdraví, tak se nestačíme divit. Tolik práce jsme odvedli, tolik peněz firmě vydělali, tolik činností záviselo od nás, a teď po nás neštěkne ani pes.

Jenže dokud takto neskončíme, tak netušíme, že jsme citronem, že nás vymačkávají a vymačkávají a snaží se z nás dostat i tu poslední kapku. Jak to poznat a jak se bránit? Poznáme to a je jedno zda jde o citron, vroucí vodu, nebo klec, když začneme poslouchat své tělo, svůj vnitřní hlas, začneme si všímat zvláštních nehod, které se dějí nám nebo okolo nás. Naše podvědomí nám vždy dává signály, že něco není v pořádku, jen my je musíme umět poslouchat.

Moje kamarádka kdysi byla takovým citronem. Měla několik funkcí. Byla HR managerka, ředitelka regionů a také PR managerka. Některé ty funkce šly i proti sobě, ale ona to vždy ustála. A tak seděla na těch třech židlích a dennodenně plnila požadavky majitele, mnohokrát nekoncepční a nesystémové. Její vnitřní hlas už jí dlouho říkal, že takhle se ta práce nedá dělat, že se necítí v tom, co dělá, komfortně. Ale ona jako správný perfekcionista dál plnila požadavky majitele, přestože si o nich nemyslela nic dobrého. A pak přišla operace s kolenem. Potom další operace tentokrát s ženskými orgány. A stále neposlouchala. Stále neslyšela své tělo, že říká; už dál nemůžeš jít, zastav se = koleno. Už dál nemůžeš toho muže poslouchat, probuď v sobě ženu = ženské orgány. Dál se nechala točit v lisu na citrusové plody a snažila se dodat do firmy další a další kapky... A pak jedna hloupá pomluva a byla vyhozena na hodinu. Pan majitel si neodpustil tu hloupou omluvu ještě rozpatlat v emailu poslaném všem zaměstnancům. Když neposloucháte své podvědomí, tak tu změnu za vás prostě někdo udělá, a možná i takovým způsobem. V příběhu mé kamarádky nedošlo na "ani neštěkne pes", ten tedy štěkal a to tak, že slabší povaha by si sáhla i na život. Moje kamarádka to ustála, ale do dnes říká, že měla odejít sama a dávno, protože ona věděla, že je citronem, jen neuměla sama z lisu vystoupit.

Jak já jsem poznala, že jsem také takovým citronem a vařenou žábou? Byla jsem totiž ve stejné firmě. První impuls byl právě tento potupný odchod mé kamarádky, tehdy byla jen kolegyní, zato kolegyní, kterou jsem nesmírně obdivovala, velmi si jí vážila a věděla jsme o ní, jak je pracovitá a loajální. Email, který o ní tvrdil opak, mi ukázal že my všichni jsme v lisu na citrony. Další informace, kterou mi život přinesl k situaci ve firmě, byla úmrtí hned tří mladých lidí. Nejmladší bylo 25, nejstaršímu 39. Diagnózy; prasklá aorta, rakovina slinivky, kolaps z vyčerpání. I tam vede cesta z lisu na citrony. Výsledek stresu a práce. A jak už to, tak bývá, stále mi tyto informace nestačily. Stále jsem byla hluchá a slepá k tomu, co mi život naznačoval. Pak přišlo moje zhroucení, prasklý meniskus, mononukleóza, trvalý kašel bez příčiny. A víte, kdy jsem přestala kašlat? Ve chvíli, kdy jsem podala sama výpověď. Mžikem jsem přestala kašlat, z minuty na minutu. Ale před tím jsem stále byla k signálům mého těla hluchá. Místo, abych se zamyslela nad tím, co mi nemocemi tělo chce říct, tak jsem se léčila "západním" způsobem, jen se řešila důsledky, ale ne příčiny. Sinelnikov ve svých knihách Dohoda s nemocí přesně popisuje naši vnitřní duchovní cestu k nalezení příčiny nemoci a k jejímu odstranění. Já jsem příčinu odstranila výpovědí.

A tak je to v životě se vším. Pomalá smrt je něco, na co si postupně zvykáme a ani nám nepřijde, že umíráme, a je jedno zda umíráme, protože nežijeme, nebo umíráme, protože nás něco nebo někdo vysává, vymačkává nebo vaří. Možná si myslíte, že nás něco pomalu zabíjí. Omyl. Jen my sami sebe pomalu zabíjíme. Zabíjíme sami sebe tím, že někoho necháme nás vymačkávat, vařit, vysávat, terorizovat, anebo jen věříme lžím a dezinformacím a podáváme se strachu. My sami si můžeme za pomalou smrt. My sami si můžeme za to, že neměníme své životy, že nežijeme životy, které žít máme. Každý přítomný okamžik našeho života je to, co je důležité, co nám přináší štěstí.

K zakoupení zde