Tvá smrt nás navždy spojila (dopis do nebe)

Tehdy před víc jak dvaceti lety jsi chtěl, abych nosila Tvé jméno. Byla to běžná žádost od budoucího manžela, jenže já ji zvažovala. Ve chvíli, kdy máte děti a máte se jmenovat jinak než ony, zvažujete. Pravdou je, že mít jméno po prvním muži v manželství s jiným mužem je nefér a trochu podpásovka. A tak jsem souhlasila a vzala si Tvoje jméno. Před jednadvaceti lety jsem se začala podepisovat svým novým jménem. Tehdy jsem začala psát novou kapitolu svého života, začala budovat novou značku. Nebylo a není to jen jméno, je to jméno, co se stalo mou značkou.

V době, kdy už jsme spolu nebyli, a já začala vydávat své knihy, jsem hodně zvažovala, zda je budu vydávat pod svým stávajícím jménem, tedy Tvým jménem, nebo si zvolím jiné. Své rodné, pseudonym, své původní po prvním muži… ? Ale nezvažovala jsem dlouho, mé jméno, co jsem nosila díky Tobě, byla už tehdy značka a já ji tedy dál budovala. Vydávám a píšu knihy pod jménem, které si mi dal Ty. Je to zvláštní jméno, není běžné, tedy je zcela neběžné, protože není jiná Eva Gmentová na světě, natož v republice. Jsem jediná, jediná toho jména, jediná, která nosí Tvé jméno. Nosím ho delší čas, než jsem nosila své rodné i to, co nosí moje děti. To jméno je svázáno s větší částí mého života. A bude se mnou svázáno až do konce života. Není to jméno, je to značka, je to i tak trochu dědictví, dědictví po Tobě. Jediné, co mi po Tobě zbylo. Fotky, vzpomínky, jméno, nic víc mi po Tobě nezbylo.

Ty už nejsi. Stále to nemůžu pochopit, stále mi to přijde jak něco, co se děje v jiné realitě, ale pravda je, že už nejsi. Jméno, co nosím, je to jediné, co neodešlo s Tebou, co se nedá pochovat do hrobu.

Minulý víkend jsem na Tebe myslela a s láskou vzpomínala na vše hezké, co jsme spolu prožili, a dnes vím, že jsem Ti to měla napsat nebo zavolat. Měla jsem se Ti ozvat. Už nikdy Ti to neřeknu, nenapíšu, už nikdy se Ti nemůžu ozvat. Už nikdy Tě nepotkám, neuvidím. Už nikdy Tě neobejmu. Už nikdy se nerozesměju po první Tvé narážce. Už nikdy si z Tebe nebudu moci udělat srandu. Už se nebudu ohlížet po vysokých mužích, tak jak jsem to dělala dosud. Už nikdy ten vysoký muž, co přitáhl můj pohled svou výškou, nebudeš Ty. Už nikdy.

Nejsi. Zbylo po Tobě jméno, mé jméno, jméno, co nosím. Není to jen jméno. Tehdy to byl závazek, manželství, spojení dvou lidí, co se milovali. To jméno mi zůstalo jako důkaz toho, co bylo, důkaz slibu a důvěry. Nevím, jak dál budu žít s tím, že vše, co bylo s Tebou spojeno je minulostí, vzpomínkou, že už nikdy žádné teď, tady nebo v budoucnu nebude.

Už jsme spolu nežili, nevídali jsme se pravidelně, ale věděli jsme o sobě, mohli jsme se potkat, vidět, ať plánovaně nebo náhodně. Mohli jsme si napsat, zavolat. To už nikdy nenastane. Ta definitiva je strašná. Děsivá. Nepochopitelná.

Každý můj podpis, každé vyslovení mého jména už navždy budu mít spojené se vzpomínkou na tebe a na to, že nejsi. Tvé jméno tu bude, dokud tu budu já.

Díky, že jsi tenkrát chtěl, abych nosila Tvé jméno. Zůstáváš tak stále se mnou. 

Život nás rozdělil, ale smrt navždy spojila.