Sobotní večer

Sedím si na lavičce, píšu tenhle článek, nad hlavou mi krouží hejno komárů, ptáci se svolávají, a párek pěnkav mě pozoruje a hlídá, aby mohly nerušeně zaletět na své hnízdo v kmeni ořešáku. Psi se teď začali domlouvat štěkotem, aby dali jasné znamení neznámému chodci na cestě, kdo je tady pánem.

Do našeho údolí, kde mám chatu, přišlo po několika týdnech dešťů, zimy a mrazů, slunce a celé údolí se rozeznělo čilým pracovním ruchem. Sekačky, křovinořezy, pily a kdo ví jaké výdobytky naší doby se rozjely na plné obrátky. Práce a uklízení chtivý soused probudil chudáka netopýra, který poplašeně v tom teplu a slunci krouží nad potokem.

Ptáci se snaží řev elektrických a motorových přístrojů přehlušit, ale moc se jim to nedaří, ale nikomu ani jim to teď nevadí. Však večer vše utichne a večeře venku před domem s ptačím koncertem je přeci k nezaplacení. A nejen večeře, snídaně, oběd a třeba i svačina, nebo jen kávička, vínko, pivo, cigárko..

Konečně teplo, konečně slunce, konečně přestáváme přikládat do kamen a užíváme si slunce a přírody. Nesmíme přitom myslet na to, že nám během těch pár posledních týdnů všechno zmrzlo a že letos nebudeme ani sbírat jablka, ani jiné ovoce, ani ořechy. Ještě, že máme zásoby pálenice z minulého roku. A přesto je to takto v pořádku. Příroda ví, jak to má být a my lidé prostě jen respektujeme její chod. Ne vždy úplně pokorně, to, když častý návštěvník mé zahrady buď okouše mladé výhonky, nebo svými parůžky oholí kůru keřů a stromů, ale i tak s odevzdáním se zákonitostem přírody a života.

Tady u nás v údolí kromě letadel, která klesají k Ruzyni, nikdo a nic ptáky ve zpěvu neruší. Občas zahradní nástroje, občas traktor jedoucí na pole, občas auto, které přiveze obyvatele naší vísky. Jsme tu na konci údolí, na konci cesty, tak trochu na konci světa. A jsme všichni tomu rádi. Chtělo by se říct, tady je svět ještě v pořádku.

Kdosi kdysi natočil film "Cesta z města", vím, že v něm hrál Tomáš Hanák. Nikdy jsem film neviděla a ani nemám potřebu ho vidět. Sice bydlím ve městě, tedy v Praze, ale nikdy jsem neměla potřebu odejít z města. Já vlastně vždycky víc bydlela na vesnici, jsem holka ze statku, a teď víc bydlím tady v našem mrazivém údolí. Tady i v květnu umí mrznout až praštět. Tady se urodí ovoce jednou za čas.

Hodně lidí po vzoru filmu odešlo z města, ale i na vesnici čekají město. Diví se, že smrdí hnůj, bučí krávy, kokrhá kohout. Diví se všemu, co venkov dělá venkovem. Diví se, že kombajny v létě z polí hučí, diví se, že traktory roznášejí na svých kolech bláto po silnicích, diví se, že obilná sila práší, a že kvetoucí pole řepky přinese pyl. Diví se, a přesto sami nastartují sekačku a nevezmou srp nebo kosu. Odešli z města, ale přesto dál ve městě v duchu žijí. Venkov to je nejen čerstvý vzduch a příroda, ale to je i práce venku a práce v přírodě. To jsou i masařky, komáři a klíšťata. To je i smrad hnoje, kokrhání kohoutů, štěkot psů, kejhání hus, kdákání slepic. Venkov to je spousta přirozených zvuků života. Venkov to je bující příroda, bující život.

Jsme národ chatařů, chalupářů a lidí, co milují venkov. Za totality jsme potřebovali cítit svobodu, volnost a možná i sounáležitost se stejně postiženými lidmi, a proto jsme milovali venkov. Dnes potřebujeme volnost, svobodu a sounáležitost s přírodou, a proto víc žijeme na venkově než ve městech. Výhled do zelené hradby stromů, kdy různé odstíny zelené tak jemně hladí, je balzámem nejen pro oči, ale i pro duši. Vítr občas rozezvučí listy a koruny stromů...