Nic se neděje samoúčelně aneb zamyšlení na koronavirem

15.03.2020

Možná si někdo zaťuká na čelo, když začnu větou; budiž koronaviru sláva! V ČR je přes dvě stě nakažených, vláda zavřela obchody, hranice a já zdrhla na svou milovanou chatu. Cestou jsem potkávala rodiny s dětmi na procházce, na kole, venku... Konečně si lidi zase na sebe udělali čas. Konečně se věnují jeden druhému, místo toho, aby dělali nájezdy na obchodní centra. Konečně se všichni trochu zastaví a nechají svůj život v rukou Boha nebo vesmíru. Přestanou tlačit na pilu a nechají toho nahoře, ať už mu říkají, jak chtějí, ať koná za ně. Možná přijde velká změna pro všechny, nebo některé z nás, možná ne, ale určitě přijde to, co má přijít, co bylo už dávno nevyhnutelné, ale jen k tomu nebyl čas. Musel přijít s koronavirem. Musel přijít se zastavením se.

Před třemi lety jsem opustila pozici obchodní ředitelky, prodala jsem byt a nastěhovala jsem se na léto na chatu. Nakonec z toho nebylo jen léto, ale skoro celý rok. A já téhle změně nikdy nepřestanu být vděčná. Neplánovala jsem ji, ale ona přišla. Neplánovala jsem strávit v klidu křivoklátských lesů celý rok, i zimu, kdy už ve čtyři je tma tmoucí a na procházku se psem musíte jít s baterkou, neplánovala jsem trávit zimu topením v kamnech a sprchováním v skoro ledové vodě, probouzení se a snídání při teplotě sotva deset stupňů, ale měla jsem to zažít, vesmír a osud to tak chtěl. A já jsem tomu roku nesmírně vděčná. Měla jsem čas na sebe, na život, na vnímání přírody, na poslouchání ticha, na pozorování motýlů. Měla jsem čas na život. Měla jsem čas být přítomna v okamžiku.

Stále si myslíme, že musíme mít vše pod kontrolou, že musíme mít vše nalajnované, naplánované a pak najednou zjistíme, že nejlepší věci, co nás mohly potkat přišly nečekaně, neplánovaně, možná až překotně i třeba nuceně. Jako zavřené obchody kvůli koronaviru. Jako třeba zrušené akce kvůli koronaviru. Kdyby nebyla zrušená akce, tak bych zítra zase pospíchala do Prahy a bylo by mi líto, že odjíždím. A takhle neodjíždím. Budu tu týden, možná víc. Budu tady a budu sedávat před chatou s hrnkem kávy, sklenicí piva nebo vína. Budu po zahradě běhat s hráběmi, motykou i pilou a večer budu lamentovat, že mě bolí záda. Ale budu tady. V přírodě. V tichu. Uprostřed života. Toho pravého života. Toho, co nikam nespěchá. Toho, co zapomínáme žít. Toho, co má své zákonitosti, začátky, konce i prostředky. Života, co je teď a tady.

Zrovna včera jsem přemýšlela, kde se ta věc, ten koronavirus vlastně vzal. Jen tak se najednou objevil? Někde v Číně? A najednou je v celém světě? Jak je to vůbec možné? Ale dnes je mi to jedno. Nebo úplně není jedno, jen je jedno, kde se vzal a jak se dostal sem. Měl se objevit, měl způsobit to, co způsobil. Ukázal charaktery. Lhostejní lidé nerespektují ani zákazy, ani zdraví jiných lidí. Věděli jsme už před tím, že jsou lhostejní, jen dnes to víme už na jisto. Hloupí a hamižní byli vždy hloupými a hamižnými, ale jen to maskovali za milý úsměv a rádoby intelektuální výraz. Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že jsou hloupí, hamižní a že se jim konečně podařilo se historicky znemožnit a jejich cesta k zapomnění je nevratná. Věčně kritizující a neschopní opět nezklamali a zase kritizují a tváří se, že oni by to zvládli lépe. Po bitvě každý generál, ale my chceme ty, co umí být generály i třeba chybujícími, ale konajícími, ne jen "kecajícími". A EU ta opět nezklamala. Jiří z Poděbrad prosazoval evropskou jednotu, aby Evropa byla silnější. Jenže dobře věděl, že vnitřní půtky a šarvátky o moc a vliv, jakoukoliv jednotu oslabují. A náš evropský parlament není nic jiného než stovky kohoutů na jednom smetišti, co potřebují ukazovat svou moc. Tudíž žádná síla v jednotě, ale jen přehlídka tupých mozků, co předvádí svou neschopnost.

A tak jsem skončila na své chatě. Daleko od toho všeho. Daleko od informací; nemám tu ani televizi ani rádio. Daleko od přehlídky hloupostí a hlouposti. Daleko od šarvátek o moc. V kamnech praská oheň, venku křičí pták, ani letadla nad střechou nehlomozí, pomalu se stmívá... Ticho a klid, příroda a život je to, co se lidem z života vytratilo. Možná na chvíli se díky koronaviru vrátí. Kéž by se vrátilo na delší dobu. Ano, pokud tato situace bude trvat déle, asi budu muset totálně změnit život; opět. A možná opět k lepšímu, kdo ví... Nic se v životě neděje náhodou. Nic není samoúčelné. Vše nás má něco naučit, něco nám dát, někam nás posunout. Kam mě posune koronavirus a situace kolem něj, uvidím, poznám. Teď mě opět po třech letech vrátil na chvíli na moji milovanou chatu, do mé milované přírody a dal mi i čas... dal mi čas být tady a teď, věnovat se podstatným věcem, jako je práce na zahradě a domu, a vypnout. Nechat Boha ať koná, nechat věci ať plynou, to je to největší umění, to je ten největší dar. Vždyť vše stejně bude, jak má být. Vždyť život nás stejně naučí to, co nás má naučit. A pokud ne v tomhle životě, tak v tom dalším a dalším a dalším...