Marnost počínání

Navečer, sotva se slunce přehoupne přes vrchol kopce, do vzduchu vstoupí vlhkost, údolím se nese medová vůně kvetoucích trnek. Ta vůně je tak omamná a hladí a vábí, jen nejde sdílet, nahrát, přenést, ta se musí prožít. Jenže trnky kvetou tak krátce a tenhle zázrak opojné vůně je jen na okamžik. Kolik takových okamžiků za rok přijde? A kolik během let? 

Kolikátý už rok si tady na chatě postesknu, že jsou úkazy, výjevy a zázraky přírody, které bych ráda sdílela, ale není s kým... a tak se dál sama udivuji té kráse a ráda bych si ji někam v sobě uložila na horší časy, nebo na chvíle, kdy se necítím být s přírodou spojená, tak jako tady.

Tady se vám nemůže stát, abyste zapomněli, že jste součást přírody, zvlášť když ráno zjistíte, že srnec opět spásl něco, co není normálně k pasení, jako třeba růže, azalky, modřence nebo jahody. Moje zahrada je součástí lesa, ač oplocená, přesto příroda ty hranice nevnímá. Srnec si ke mně chodí jak do Tesca a vybírá si to nejlepší. A když už není, co k snědku, tak si najde nechráněnou větev, výhon, který může svými parůžky oholit, protože to je přeci obrovská zábava. No pro něj určitě, pro mě méně. Mě je vždy do pláče, když sbírám zbytky stromků, rybízů, růží a keřů, a zaplavuje mě pocit marnosti. Ano i to je součást života, součást přírody, marnost počínání. 

Někdo chytřejší, než já to nazval boj s větrnými mlýny. Stále dokola a pořád se stejným výsledkem. Na jaře vyrazím se zahradními nůžkami vystříhat planě rostoucí trnky z trávníku. Další jaro jsou tam zase a já zase jdu s nůžkami porazit přírodu. Marně. Stále rok, co rok se tohle divadlo opakuje, stále se stejným úspěchem. Snaha zbavit se akátů je jako přes kopírák, opět marnost nad marnost. Jeden uříznete, deset jich vyrazí. Vytrhnete plevel a za dva dny už je tam jiný, a tak ho zase vytrhnete, a zase za dva dny.. a tak pořád do kola. Stále stejná činnost, stále stejný výsledek. Marnost počínání. 

Marnost počínání, pokud chcete zkrotit přírodu, dostat ji do mantinelů, dostat ji za plot, dostat ji ze záhonů, dostat ji z trávníků. Marnost. Příroda si dělá, co chce, bez ohledu na vaše počínání. Vždyť lidské počínání je jen bezvýsledné plahočení. A když už si myslíte, že jste skoro před cílem, krtek rozryje to vaše snažení do kopečků hlíny.

Proč se vlastně stále tak snažíme? Proč se vlastně mi lidé pořád za něčím honíme? Proč chceme mít trávník bez trnek, a záhon bez plevelu a zahradu bez srnce? Když teď o tom tak přemýšlím, neumí najít odpověď. Protože to tak chci, asi není zrovna správná odpověď. Možná to je správná odpověď pro to, o co se snažím. Ale proč se o to snažím? Proč to tak chci? Co mě k tomu vede? Zahrada s trnkami by se mi nelíbila? Ale vždyť krásně kvetou, voní a na podzim mají plody, z nichž může být výborná trnkovice! Ale také pořádně píchají a když se rozrostou vytvoří prales, do kterého se nedá vejít. Tak asi je chci jen za plotem, a ne v zahradě. Asi proto podstupuji ten marný boj vytlačit je ze zahrady za plot. Taky mi ten boj s nimi vždy osladí pořádnými škrábanci, trny v podrážkách, v prstech, dokonce i v hlavě. Nechtějí se dát, bojují se mnou a já s nimi. Samozřejmě já marně. 

Marnost počínání je lekce přírody nám lidem. Příroda nás učí, že nic není zadarmo a že vítězství je vždy jen na chvíli, nebo je to jen zdání, jen okamžik, kdy si myslíme, že máme vyhráno, dokonáno, ale dokonáno a vyhráno není nikdy. Vždy se objeví něco, co nám to vítězství zkazí, co nás vrátí z výšin na zem. 

Jako třeba právě teď, kdy tohle píšu, jaro 2020, a koronovirová krize. Mysleli jsme si, že máme vše po čem toužíme, že máme dost peněz na vše, co si vzpomeneme, mysleli jsem si, že se nám nemůže nic stát, mysleli jsme si, že můžeme cestovat po celém světě, jenže najednou lusknutím prstu je to jinak. Chvíli potrvá, než budeme zase cestovat po celém světě, chvíli potrvá, než budeme mít zase peníze, na vše, co se nám zamane, chvíli potrvá, než si konečně s plnou vahou uvědomíme, že člověk není nesmrtelný a že každé to naše pinožení dojde jednou svého konce, možná díky koronaviru, možná díky strachu, možná díky vysílení, možná díky panice, možná díky psychickému zhroucení, díky situaci, která nastala, a kterou jsme nečekali a se kterou si neumíme poradit. A i v této situaci mnozí z nás zjišťují, jak marné je lidské počínání.

Marně teď něco vymýšlíme, marně teď vyhlížíme konec této krize, marně se možná modlíme, aby už skončila a my mohli zase pracovat a žít. Marně chceme uspěchat čas. Vše marné. Můžeme jen čekat a věřit, že až to skončí, že vše zvládneme a budeme moci pracovat a žít. Asi už ne tak jako dříve, jako před krizí, ale aspoň nějak normálně, tedy tak, jak si představujeme, že je to normálně. Ale co je vlastně normálně?

Normálně je možná právě teď. Před tím to normálně nebylo. A proč si to myslím? Právě protože to před tím bylo dočista marné. Přišel jeden vir, kde se vzal tu se vzal, a kde je to, o co jsme se celou dobu snažili? Nebudu sprostá, a proto nechám na vás, abyste si domysleli, kde. K čemu bylo všechno to snažení, všechny ty úžasné nápady a originální interiéry, když jsou teď všechny restaurace, kavárny, obchůdky, občerstvení a já nevím, co ještě, zavřené? A ještě budou zavřené? K čemu byly nápady režisérů, autorů a scénografů, když představení se teď nekonají, a ještě dlouho se konat nebudou? K čemu vlastně všechna ta snaha a kreativita a ten čas a práce byla? Teď se zdá, že k ničemu. Marnost počínání jako s těmi mými trnkami a srncem. 

Vše, o co se snažíme, vše, co děláme, má jen krátkou trvanlivost. Všeho je jen do času. Jen chvíli si myslíme, že vítězíme, že už je tu vrchol, ale pak je tam další vrchol a další kopec, a další práce, a tak pořád dokola, pořád dokola, pořád boj s větrnými mlýny. A pak jednou přijde zvrat a zlom a my si uvědomíme, že vše, co jsme dělali, o co jsme se snažili, je marnost. Lidské plahočení za něčím je jen plahočení bez valného výsledku. Netvrdím, že někteří z nás něčeho velkého nedosáhli, třeba pan Zátopek, ale k čemu mu to ve výsledku bylo? Žil déle než ostatní? Byl něco víc než ostatní? Umřel stejně jako každý jiný. Možná šťastnější, že se o něco snažil a že se mu dařilo, a že překonával sám sebe. Ano, to je možná důvod našeho boje s větrnými mlýny, být šťastnější, mít radost, že se nám něco podařilo, že jsme byli chvíli na vrcholu, nebo že jsem ho vůbec zdolali. Být šťastný, že toto jaro jsme zlikvidovali více trnek. Ještě, že si do příštího jara nepamatujeme, zda jich bylo sto nebo sto padesát... Plahočit se a bojovat s větrnými mlýny, marně a marně, ale možná šťastněji a šťastněji, že neumdléváme, že to dáme, že to zvládneme, že se nám to podaří. A protože marnost je marnost, tak pak přijde koronavirus, nebo možná za pár let něco jiného, jiná pohroma, aby nás vrátila nohama na zem a ukázala nám, že vše bylo marné a marnost lidského počínání je prostě tady a bude na vždy. Jediné, co totiž má cenu, je život v souladu s přírodou. A ve chvíli, kdy jsme v souladu s přírodou, tak nás ani trnky, ani srnec, ani marný boj s akáty nerozhází. Zase začneme znova, třeba od píky, prostě znova se odrazíme ode dna, po kolikáté už nepočítáme, znova vyrazíme na kopec zdolat vrchol. Takže ani nějaký virus nás nedostane do kolen.