Jak to bylo s mojí první prezentací?

Pří přípravě nabídky na kurz prezentačních dovedností jsem se zamyslela nad tím, kdy já jsem poprvé stála před lidmi a byla nucena něco prezentovat. A vzpomněla jsem si. Bylo to na střední škole. Docela brzy, co?

Už si přesně nepamatuji, o co konkrétně šlo. Buď jsem organizovala nějakou studentskou akci, nebo projekt, možná to bylo něco jiného. Poprvé před celou třídou sama za sebe. Žádné papouškování učiva, ale vlastní názory, vlastní nápady. Přesně si pamatuji, jak jsem se cítila. Jako ryba ve vodě. A to musím říct, že jsem nebyla nijak oblíbená spolužáky. Nezapadala jsem. Moji spolužáci byli městské děti odchované totalitní dobou a poflakováním po diskotékách, s cigárem, občas i fetem, alkoholem. Za prvé jsem nebyla z města, dojížděla jsem, za druhé mě doma vždy čekala nějaká práce buď na zahradě, nebo doma, za třetí hodně jsem sportovala a poflakování mi nebylo vlastní a není vlastní do dneška.

Tenkrát, bylo mi sotva sedmnáct, to byla moje první prezentace v životě. První a nezapomenutelná. První a hned před nepřátelským publikem. Nepamatuji si, o co konkrétně šlo, ale do projektu měl být zapojen i profesorský sbor. A díky profesorovi matematiky, jsem zažila i svou první improvizaci při své první prezentaci. Je nutno zmínit, že profesor matematiky byl asi třicetiletý pohledný muž, a všechny holky do něj byly zblázněné. A on mi moji prezentaci narušil a vnesl do ní nápady, na které jsem musela reagovat. Moje první improvizace a moje reakce byla zároveň mým prvním úspěchem před třídou. Byla jsem vtipná a pohotová. A tohle moji spolužáci nečekali. Odměnou mi byl upřímný smích a upřímné uznání.

První prezentace a hned napoprvé pocit štěstí z úspěchu. Člověk by si myslel, že tento impulz by měl předurčit můj další život a moji profesi. Ale to se nestalo. Tenkrát jsem to ještě nedokázala tak vyhodnotit. Je zvláštní, že zásadní okamžiky v životě nedokážeme vnímat tehdy, kdy se dějí. Dějí se, aby nám něco řekly, naznačily, někam nás posunuly, ale my je nevnímáme, neumíme je zpracovat. Neposloucháme sami sebe.

Ale jak už to tak bývá, čas mi přinesl další a další prezentace ve své profesi, na které nikdy nezapomenu. Prezentace, které nakonec otočily mým životem jiným směrem. Ani ne tak prezentace jako takové, ale pocit, který při nich mám. Stejně jako při té první, jako ryba ve vodě. A co je v práci důležitějšího? Dělat to, co je nám vlastní a přirozené.

Dnes na svých kurzech neučím lidi prezentovat, učím je být přirozený a cítit se jako ryba ve vodě, protože jen tak lze získat na svou stranu i nepřátelské publikum. Pochopení téhle zákonitosti je jediná cesta! 

Přijďte si to i vy vyzkoušet.