Hlasuji za hezčí silnice

Jsem typ řidiče, co se kochá. Co ví kde, co kvete, že u silnice sedí datel, že se na poli pasou srnky, že je v dálce vidět kdekterá hora či město, kde je jaký dub či buk. Znám přesné místo, kde z D1 při dobré viditelnosti zahlédnete Ještěd, Bezděz i Milešovku. Znám úsek, kde je z D6 vidět Říp a České středohoří. Ve kterém místě na D8 na mě vykoukne Milešovka a Házmburk. Už se na D1 těším na úsek, kde je výhled na nejvyšší úsek Vysočiny u Větrného Jeníkova, a kde spatřím Lipnici. Kochám se, ale na rozdíl od pana doktora, ve větší rychlosti než on. Jsem kochající se typ.

Někde jsem četla, že při hodnocení zasazení dálnic do krajiny, naše dálnice v evropské konkurenci vyhrály. Nedivím se. Máme prostě krásnou a malebnou krajinu, která lahodí oku, a pokud do takové krajiny zasadíte dálnici, tak je prostě na co koukat. Já se kochám nejen z dálnic, ale z každé silničky. Občas i zastavím a udělám fotku. Ještě, když jsem jezdila po republice za klienty, vždy jsem se těšila na výhledy, které jsem sice znala, ale které se měnily, jak se měnila roční doba. Těšila jsem na kvetoucí temně modré lupiny neboli vlčí boby, které kvetly koncem května kolem D1 ještě před tím, než ji začali opravovat a okolí dálnice vzalo za své. Těšila jsem se na proměnu zalesněného kopce u padesátého kilometru, který měnil barvy podle ročního období, od různě zelených přes zlatou a červenou až k šedé s prosvítajícím sluncem v zimě, nebo bílou, to když taky jednou nasněžilo. Těšila jsem se na vlčí máky a kopretiny ve strouhách, i na žluté lány řepky kontrastující s modrým nebem. Pozorovala jsem tu měnící se krajinu, co bere za srdce.

Ale stejně jako se mění krajina, mění se výhledy kolem dálnic. Místo pohledů ladící oku, jen šedé montované haly, krabice, jedna jako druhá. Naše země se proměnila v montovnu, naše dálnice v modrý pruh asfaltu mezi halami. Sama sebe přistihnu, že v hlavě jen zapnu autopilota a ani nevím kudy jedu, jen najednou zjistím, že už jsem doma. Možná mě pozorování světa kolem silnic rušilo v pozornosti, ale šedost hal mě nyní uspává a dostává mě do stavu letargie.

Hlasuji za silnice a dálnice, co zase budou nabízet výhledy a pohledy do krajiny, nebo na vzrostlé stromy. Nemyslím si, že je něco špatného na silnici, kterou lemují stromy. Záchranáři a ti, co někoho ztratili na silnici, protože mu stál v cestě strom, asi mají jiný názor. Ale ten strom nemohl za to, že my lidé máme auta, motorky a kola, která neumíme ovládat, nebo neumíme udržet pozornost. Strom není na vině, jen my sami.

Minulý víkend jsem byla na Broumovsku a tam mě chytla za srdce silnička lemovaná stoletými stromy. Ano byla díky nim úzká. Ale jen místy. Něčí chytrá myšlenka, něčí zdravý rozum a lidský um, vytvořil na silničce širší místa, kde se mohou protijedoucí míjet. Silnička se tak kroutí jako had a chvílemi vypadá, jako kdyby si velké krajtí tělo chtělo odpočinout, a pak zase běželo dál. Tleskám takovému nápadu! Proč kácet stromy, co dávají stín, co nedovolí asfaltu v létě téct, co ochlazují nejen asfalt, ale i své okolí. Tleskám každému, kdo moudře vymyslí řešení, než aby jen vzal pilu a řezal. Ty stromy tu byly, když ještě naši předci jezdili kočárem a budou tu i až my tu nebudeme ...