Čas aneb co v časopise doba seniorů nevyšlo

Dovolte mi dnes, v tomto vánočním čase, vzít to úplně z jiného soudku. Dovolte mi zamyslet se nad pojmem čas. K tomuto zamyšlení mě přivedly dvě věci: první je bytostně spojena s pojištěním, druhá s během lidského života.

Čas je něco, co vnímáme spíš v tom smyslu, že se vleče, když na něco čekáme: u lékaře, na vlak, tramvaj nebo autobus, na děti, až přijedou, na přátele a příbuzné, až se ozvou. Čas vůbec neubíhá a my bychom jej chtěli popohnat. Naopak ve chvíli, kdy si uvědomíme, že už jsou zase Vánoce, že už zase slavíme narozeniny nebo už zase padá listí, máme pocit, že čas letí závratným tempem a není v našich silách jej zpomalit. Ale čas utíká každému stejně, je to jediná veličina, která je ke všem spravedlivá.

Bohužel je to i jediná veličina, se kterou nic nenaděláme ani v okamžiku, kdy se něco děje. Pojištění je tu od toho, aby sanovala problém se škodou, ale co dělat v ten okamžik, kdy škoda právě vzniká? Víte, jak dlouho trvá, než od vzplanuvšího stromečku chytne celá místnost, než se požár rozšíří? Ani ne 30 vteřin. Strašná představa. Za 30 vteřin skoro nic nestihnete, a přesto oheň zvládne zničit skoro vše. Apeluji na vás v tomto vánočním čase, nenechávejte stromeček ani svíčky bez dozoru. Ale pokud oheň přece jen vznikne, nejlepší způsob, jak jej zastavit, je použít deky a snažit se ho udusit. Než najdete hasicí přístroj nebo napustíte do kbelíku vodu, oheň zachvátí celou místnost. Myslete na 30 vteřin, musíte být rychlejší. Pokud nestihnete cokoliv udělat do 30 vteřin, nezbývá už nic jiného než prchat. Zapomeňte na filmy, kde lidé běhají v plamenech a stihnou brát věci, anebo dokonce pobíhat místnostmi a něco hledat. Je to jen film. Realita je jiná. 30 vteřin je neúprosných.

Kolik vteřin trvá, než zareagujete za volantem, když před vámi někdo zabrzdí, vběhne vám do cesty dítě či srna, anebo se z vedlejší silnice vyřítí auto? Je to jen pár vteřin, ale pokud jedete rychle, je kluzká vozovka, je na ní sníh nebo námraza, prodlouží se brzdná dráha o desítky metrů, a neštěstí je na světě. Jsou Vánoce a všichni se chceme sejít se svými nejbližšími u stromečku a sváteční tabule. Myslete na to, až budete sedat za volant. Myslete na okamžiky, které mohou všechno změnit.

Jak dlouho trvá napsat jednu větu? Pár slov? Recept na vánoční cukroví? Třicet vteřin, možná minutu. Ptáte se, jak jsem se posunula k psaní receptů? Jednoduše. Moje zamyšlení nad časem vzniklo při listování sešitem, kam moje babička zaznamenávala recepty. Sešit je starší než já a probírala jsem se listy, na které vánoční recepty zapisovaly generace přede mnou. Je to zvláštní pocit, mít v ruce sešit s písmem své maminky, babičky a prababičky. Listy jsou už trochu zažloutlé, inkoust místy vybledlý, ale písmo je stále krásné a úhledné. Naši předkové nikam nespěchali, pro ně bylo třicet vteřin časem, který rádi věnovali důležitým věcem - třeba krasopisnému zapsání receptu, který zůstane zachován dalším generacím. Pocit, který mě v ten okamžik zaplavil, pocit sounáležitosti s předky, byl pro mě velkým darem.

Třicet vteřin je jen mžik v porovnání s délkou lidského života. Ale za pár vteřin se může změnit všechno, i život. A tak neutrácejme zbytečně ani vteřinu svého života a raději čas využijme k tomu, abychom zde dalším generacím něco zanechali. Hezkou vzpomínku a lásku v jejich srdcích.